Detail zboží
Pohádky pro malé i velké
| Výrobce: | Nakladatelství VOLÁNÍ s.r.o. |
| Balení: | 1 ks |
| Dostupnost: | skladem |
| Záruka: | - |
| Kód: |
Popis:
Autor: Maria Halseband,162 stran, formát A5,
Pohádky, nad kterými se zamyslíte a uvědomíte si kolik pravdy v nich je obsaženo. Nad mnohými zůstane rozum stát a hluboce se jim ukloní.
Pohádky pro malé i velké
162 stran, formát A5
Povídka o lakomci
Starý lakomec stoupal vzhůru po schodech a zle láteřil. Lenka, jeho služka, si dole v kuchyni stírala slzy hněvu a lítosti.
Tedy ani o vánocích nesmí uvařit trochu silnější polévku a upravit kousek pečeně. Starý lakomec byl den ze dne horší, zlostnější a odpornější. Už ani sobě nedopřál nic lepšího, natož někomu jinému!
Nahoře zatím usedl stařec do lenošky přistavené u samých kamen, v nichž skomíral oheň, a začal zapisovat do svých účetních knih. Za chvilku odložil pero a zamnul si spokojeně vyschlé ruce. To byl dnes úspěšný den! Hned zrána sebral Horákovým poslední krávu, protože mu nemohli zaplatit. I u toho krejčího, co má nemocné děcko, to už skoncoval a určil den prodeje jejich zadluženého domu. Škoda, byl by ho nejraději vyhodil na ulici hned, ale jaksi to nejde – nu, počká až po svátcích.
Také u ostatních dlužníků byl. Ruce se jim třásly, když mu dávali své poslední peníze, byli zaražení a smutní, protože věděli, že nebudou moci ani o vánocích udělat svým dětem trochu té skromné radosti, na kterou se těšily celý rok. Vždyť zítra je štědrý den!
„Cha cha!“ zasmál se lakomec ošklivým smíchem. Proč by se nesmál, vždyť jeho také neměl nikdo rád. Nikdo mu neudělal nikdy nic dobrého. Proč by právě on měl prokazovat lidem dobrodiní! Miloval své peníze, hrabal se s rozkoší ve zvonícím zlatě uloženém v železné pokladně na stole. Nejraději by se byl do toho zlata posadil a přehraboval se v něm.
„Ty bláhovče, a přece si ho nemůžeš vzíti s sebou! Zemřeš a všechno zde necháš!“ promluvil najednou vážný hlas.
Před starcem stála temně oděná ženská postava s velikými černými křídly. Z její krásné tváře svítily jasné, pronikavé oči. Lakomec rychle přirazil víko pokladnice a lehl si na ni.
„Kdo jsi? Jak ses mohla opovážit sem vstoupit?“
„Jsem smrt!“ řekla žena. „Pojď se mnou a viz, co tě očekává!“
Smrt rozepjala své perutě, vzala lakomce pod paží a již letěli spolu v divém letu. Dlouho se vznášeli v oblacích, až se konečně zastavili na velkém poli, kde mnoho lidí plazilo se po kolenou. Vlekli za sebou těžké řetězy, jež se bolestně zařezávaly do jejich těl. K těmto řetězům byly však ukovány bedny plné zlata, obrovské klíče a knihy. Jiní opět seděli před velkými hromadami zlata, jež ohnivě žhnulo a spalovalo jim ruce, takže divoce křičeli bolestí. A přece museli stále znovu strkat ruce do zlaté výhně.
„Zde budeš přebývat i ty,“ pravila smrt.
Lakomec se zděšeně přitiskl k jejím křídlům a zvolal:
„Milosrdná smrti, prosím, nenech mne zde, vždyť já jsem jen miloval své peníze, ale jinak jsem nedělal nic zlého!“
„Myslíš?“ pravila smrt. „Nuže, pak ti ukáži, co jsi zlého učinil dnes, v den narození Páně, kdy každý tvor má prokazovati jen lásku!“
Opět spolu letěli dále, až uviděl lakomec pod sebou domy, do nichž se mohl dívat, jakoby byly ze skla. Viděl, jak všude tam, kde dnes byl, vládl smutek a starost. Všude byla tma, zima a hlad.
U Horáků ronila paní hořké slzy, protože již neměla mléko pro své děťátko, které křikem už celé ochraptělo. U krejčího seděli smutní rodičové u lůžka nemocného děvčátka. Ostatní, zimou chvějící se děti, seděly přikrčené v koutku a z jejich očí mluvil hlad.
„To dítě zde zemře, protože je vyháníš z domu!“ pravila smrt.
Tu si lakomec poprvé setřel slzu z oka. Ale otočil se při tom tak, aby to smrt neviděla.
„A nyní,“ pravila smrt, „ti ukáži, co je to vánoční radost, kterou jsi těm chudým lidem zkazil!“
A opět letěli spolu dále. Stařec slyšel jásající dětské hlásky a slavnostní zpěvy. Viděl, jak lidé s láskou v srdcích konali poslední přípravy k štědrovečerní slavnosti. Pilné matky otáčely se u ploten, vařily a pekly, otcové ověšeni balíčky pospíchali radostně domů. Všude byla rušná činnost a nejkrásnější při tom bylo, že se všichni snažili udělat radost druhému a projeviti svou lásku.
Když stařec odvrátil oči, protože se styděl, spatřil najednou otevřené nebe a v něm zástup andělů s Ježíšem, hledícím radostně k zemi. Tu starý muž zaplakal podruhé. Vřelé slzy obměkčily jeho zatvrzelé srdce, do něhož tiše vklouzla láska.
„Milá smrti, poskytni mi ještě času, abych mohl všechno napraviti!“ prosil vroucně. „Pak si mne můžeš klidně vzít.“
Chtěl prosebně padnouti před smrtí na kolena, leč co to --- vše zmizelo a stařec seděl opět ve své lenošce. Okny pronikaly do pokoje první paprsky zimního slunce. Probouzel se štědrý den.
Stařec se potichounku oblékl, vzal z pokladny plný měšec, zastrčil jej do kapsy a tajně se vykradl z domu. Ani nevíte, jak obchodník na tržišti žasl, když starý lakomec s úsměvem a trochu pokašlávaje k němu vstoupil a tolik nakupoval. Rychle připravoval mnoho balíčků všem těm, jimž lakomec včera způsobil svou tvrdostí takovou starost. Nejvíce dárků dostala rodina krejčího a Horákova.
Potom stařec sám přivedl krávu a vrátil ji překvapenému Horákovi. Také u krejčího bylo najednou plno štěstí a radosti, když jim řekl, že smějí zůstati ve svém domečku. Nemocné dítě se až zajíkalo radostí nad tolika krásnými hračkami, které mu stařec položil na postýlku.
Jako dříve provázely tohoto starého muže výkřiky zloby a svolávání neštěstí na jeho hlavu, tak ho nyní obklopovalo přání štěstí a požehnání. Byl stále spokojenější a šťastnější, protože teprve teď poznal, co krásy je skryto v možnosti dávání.
Vraceje se domů až před samým polednem, překvapil svou služku Lenku, jak sedí udiveně nad hromadou balíků v kuchyni. Skutečně si myslela, že její pán ztratil rozum, neboť ještě včera jí nechtěl dát ani na to nejpotřebnější. A dnes taková změna!
Stařec se usmíval a spokojeně si mnul ruce. Vytáhl z kapsy měšec a položil jej před udivenou ženu na stůl. Při tom sám otevřel láhev vína a napili se spolu na dobré přátelství.
Pak stoupal starý muž zvolna po schodech do své ložnice, usedl do lenošky a pravil:
„Nyní, milá smrti, musím ti ještě zvlášť poděkovat za všechno, co jsi mi ukázala. Kolik je ještě dobrých lidí na světě a jak jsem byl na ně zlý! Pojď tedy a vezmi si mne!“
Avšak smrt stanula daleko od něj a pravila s úsměvem:
„Bůh Otec pravil, že kdo lásku rozsévá, bude lásku sklízet! To jsi poznal teprve nyní. Máš ještě mnohé napravit a odčinit, než si tě budu smět vzíti s sebou!“
Dořekla a zmizela. Starý muž pln vděčnosti sepjal ruce a potřetí vřelé slzy zarosily mu zrak.
Povídka staré paní
U příkrého srázu vysoké hory stál domeček staré paní. Vedla k němu jen úzká, sotva znatelná cestička.
Přejde-li se zelená louka, je nutno jíti kolem bublajícího potůčku a na konci, těsně u skály, vynoří se před vámi bílý domeček. Jsou v něm čtyři vlídné pokojíčky zářící čistotou a z oken je ten nejkrásnější rozhled daleko do údolí a hor.
Domky malého městečka stojí tu mírumilovně v krásné zeleni a kostelní věž s velkým křížem na vrcholu třpytí se v sluneční záři. Kolem bílého domu šumí potůček a vypráví ty nejrozpustilejší historky. V domečku žije zcela osaměle stará paní. Jejími přáteli jsou jen velký pes, koza a několik slepic.
Jednou v týdnu chodila stará paní dolů do městečka, aby si tam nakoupila vše, čeho potřebovala k živobytí. Vždy měla na sobě černé šaty. Její postava byla trochu sehnuta a scvrklou rukou opírala se o hůl.
Zažloutlá tvář byla nehybná. Ostrý nos, úzké tenké rty a modré oči dívaly se vždy upřeně vpřed. Zpod černého krajkového šátku vykukovaly šedivé vlasy. Nevypadala nikterak pěkně, naopak, svou přísností budila dojem zlé ženy. Již u prvního červeného domku u městské zdi sevřela svou hůl pevněji a zrychlila krok.
„Už přichází opět ta čarodějnice!“ křičely dvě děti, které si hrály přede dveřmi onoho domku.
Vrásčitá tvář staré paní ještě více ztvrdla. Křik brzy přivolal další děti a již za ní zazníval posměch a výkřiky. Paní kráčela beze slova dále doprovázena mladou, nezpůsobnou cháskou až na konec ulice.
Když později při svém návratu musela stará paní opět projíti ulicí, byla právě největší část jejích malých mučitelů u oběda. Jen ze dvorku u posledního domu opět zazněl výkřik: „Stará čarodějnice!“ a někdo odtud hodil po ní kamenem, který ji bolestně zasáhl do ramene.
Trhla sebou polekaně, ale šla neustále dál. Jen dvě velké slzy jí vytryskly z očí a kutálely se po tváři. Teprve když zahlédla před sebou svůj domek, povolila její ztrnulost. Ten tam byl chlad ošklivé paní. A když huňatý pes radostně zaštěkal a skákal jí vstříc, tu se již usmívala. Hned bylo vidět, jaké má krásné oči a ostrá, stará tvář zkrásněla. Takovou ji měly vidět děti!
Žádný div, že stará paní stále řidčeji chodívala dolů do města.
Jednoho horkého letního dne přišlo mnoho dětí nahoru sbírat jahody. Mezi nimi byli také oba sourozenci z červeného domku u městské zdi. Děti sbíraly jahody a vesele se smály.
„Jen kdyby nebylo takové horko, člověk přímo touží po vodě! Pojďte níž k potoku, tam se můžeme trochu pocákat!“ volal Frantík.
Jeho starší sestra Lidka ho uchopila za ruku a řekla:
„Což nevidíš tu střechu dole? Tam přece bydlí ta čarodějnice! Ta by nás pěkně uvítala, když po ní vždy házíš kamením!“
„Jistě by na nás poštvala psa, má takového velkého chlupáče!“ řeklo jiné děvče.
„Vy jste ale zbabělci!“ zvolal kurážně Frantík.
Naklonil se nad srázem a vykřikl dolů z plných plic:
„Čarodějnice!“
Výkřik hučel ozvěnou dál a Frantík spokojen tímto „hrdinstvím“ ještě přivalil velký kámen a strčil do něj, aby padl na dům.
„Ták,“ pravil spokojeně, „tu ještě pořádně dopálíme!“
Mezitím se slunce schovalo, obloha se zatáhla hustými mraky a bylo dusno k nesnesení.
„Chystá se bouře,“ řekly děti starostlivě a vydaly se na zpáteční cestu.
Ale Frantík s Lidkou nemohli jíti ještě domů, museli sbírat jahody, protože jejich košíčky nebyly zdaleka plné. Až dosud lenošili a co nasbírali, snědli. Dobře věděli, že matka nerozumí žertům, a proto dali se horlivě do práce. Právě když naplnili košíčky a chtěli se vydat na zpáteční cestu, propukla strašlivá bouře. Blesk za bleskem křižoval oblohu, hrom za hromem rozechvíval vzduch, z mraků začaly se sypat kroupy, ulámané větve stromů padaly na zem. Stromy hučely, náhle se ochladilo a spustil se prudký liják. Děti se daly strachem do křiku a klopýtaly v šeru, které zahalilo celé okolí a les. Někde nahoře uvolnil se velký kámen a kutáleje se dolů, uhodil chlapce do nohy, takže se mohl belhat jen po jedné.
Vtom uviděly děti před sebou otevřenou zahradní branku. Vyděšené bouří vběhly dovnitř a již stály u domovních dveří. V chodbě byla tma a hned při vstupu uvítal je ostrý psí štěkot.
„Karo, buď tiše!“ řekl nějaký hlas a před dětmi stála stará paní.
Uchopila obě děti za ruce a vedla je do kuchyně. Tam jim pomohla svléknouti mokré šaty, dala jim přikrývku a brzy praskal v kamnech veselý oheň, nad nímž se sušily šaty dětí. Stará paní uvařila žitnou kávu, dala dětem velmi dobrý chléb s máslem a nakonec ještě Frantíkovi zavázala zraněnou nohu.
Děti se neodvážily ani otevříti ústa, jak se styděly. Při tom ani nevěděly, zdali je stará paní poznala, protože to ani slovem ani posunkem nedala znát. Prokazovala dětem jen dobrotu a přátelství. Venku pořádně lilo. Potok se rozvodnil a pěnivě se hnal dolů. Se hřmotem bral sebou kusy dřeva, kamení i písek a valil vše do údolí.
„Musíte ještě trochu počkat, než se to přežene,“ pravila stará paní. „Vaše šaty mezitím dobře uschnou.“
Frantíkovi dala na nohu nový chladivý obvaz, Lidku pohladila po zvolna schnoucích vlasech a pak se posadila do své velké lenošky vedle kamen. Karo položil hlavu do jejího klína a upřel na ni chytré oči.
„Ano,“ pravila stará paní a zamyšleně přikývla hladíc při tom psovi hlavu. „Všechno, čím jsme kdysi hřešili, se opět vrátí! Už jednou jsem dnes na to myslela, když náhle z lesa zazněl výkřik: „Čarodějnice!“
Nedovedete si ani představit, jak červené a rozpačité byly obě děti. Stařeně, jak se zdálo, ani nenapadlo, aby se na ně podívala. Zamyšleně hovořila dále:
„Byla jsem právě tak stará jako ty, Lidko, když se to stalo. V mé domovině žil tehdy velmi chudý muž. Byl hrbatý a namáhavě se belhal o dvou holích. My děti jsme na něho pokřikovaly, smály se mu a běhaly za ním, kdykoliv jsme ho zahlédly. Škádlily a zlobily jsme hrbáče, jak jsme mu posměšně říkaly, kde jsme jen mohly. Největší radost jsme měly, když se rozhněval, hrozil nám a házel po nás své berle.
Také jednoho dne jsme ho velmi rozzlobily. Volaly jsme za ním nadávky, když se belhal kolem nás po hrázi vesnického potoka. Když nám pak hrozil holí, nevím, co mě to napadlo, přiblížila jsem se k němu zezadu a podtrhla mu z bujnosti druhou hůl, o kterou se opíral.
Mrzák upadl a skutálel se rovnou do ledové vody. To jsme se nasmály! Teprve když přiběhli dospělí lidé a vytáhli ho ven, všechny jsme zmizely. Druhého dne hrbáček onemocněl a za týden zemřel.
Nikdy jsem na to nezapomněla a kdykoliv mne v životě potkalo neštěstí, vždy jsem si vzpomněla na hrbáčka. Můj muž, mé děti, to všechno bylo mi vzato. Nyní jsem i já pro posměch dětem, tak jako kdysi hrbáček nám a mohu na vlastním těle poznat, jak to bolí!“
Stará paní tiše vzdychla. A tu zprava i zleva uchopily svěží dětské ručky její vrásčité, zažloutlé ruce, položené na opěradlech židle. Obě děti se na ni upřeně dívaly.
„Já se tolik stydím!“ řekla Lidka. „Můžete nám to odpustit?“
Frantík pouze přikývl hlavou a mačkal ruku staré paní tak pevně, jak dovedl. Mluvit nemohl, jen velké slzy stály mu v očích.
Jemně uvolnila stará paní své ruce a položila je obě kolem dětí.
„Vidíte,“ řekla po chvilce, „teď nám posílá sluníčko ještě pozdrav na dobrou noc. Jděte nyní hezky domů, aby o vás rodiče neměli starost, a až jednou budete mít chuť, můžete ke mně přijít na návštěvu.“
A když teď v létě přijde někdo v neděli k domečku staré paní, uslyší tam radostné hlasy a uvidí ji sedět v zahrádce. Lidka a Frantík dovádějí s Karem o závod, a když mezi hrou některé z dětí přiskočí k paní, obejme ji a řekne: „milá babičko“, pak zazáří oči staré paní a ona vyhlíží tak šťastně a spokojeně, že by z toho měl každý radost.
A žádné dítě z městečka neopováží se více zavolat na ni „stará čarodějnice“, o to se již Frantík postaral. Naopak, platí za zvláštní čest, když někoho pozve, aby s ním v neděli navštívil babičku.